Žena.

Já znal ji. Mezi okny denně

svou líčívala bledou líc,

pak s nahou šíjí roztouženě

v šer dívala se do ulic.

Však hořkou slzu v spuchlých víčkách

a v černém šatu beze slov

vždy chodívala o dušičkách

a každoročně na hřbitov.

Po žádném neohlédla muži

se cestou celou v bolu svém

a nesla věnec z bílých růží,

jenž koupen hříchu penízem.

A klekla pak a věnec kladla

na dětský růvek do hlíny,

na dítěte rov, kterým padla

v běd nekonečné hlubiny.

Tu cítila, jak žití drahou

hloub klesá denně víc a víc...

Však večer v okně s šíjí nahou

se opět smála do ulic.