Žena.

V ulici Chantereine, v své malé vile,

tak blízko cítila podzimu šedý dech

ta snědá Kreolka, když zasmušile

tvář vadnoucí si prohlížela v zrcadlech...

A touha života jí chvěla kyprým rtem,

když pleť svou barvila růžovým líčidlem.

Před zrakem kouzlila si skvělé plesy,

šum lesklých salonů a zlatá divadla –

leč osud dal jí nuznosť vikomtesy,

a stáří chvátalo, líc hebká povadla,

a ona chtěla žít v Paříži báječné

jak růže rozkvetlá ve záři slunečné!

Všem kouzlům koket, ach, se naučila,

tak božsky vnadna exotickou gracií,

svých vděků vínem Bonaparta spila,

jej rozohnila čarem měkkých linií,

že v její náručí se jako hošík chvěl

a slávy fantomu na chvíli zapomněl...

Tu vzplála radostí jak kouzelnice,

jež v báji z moci čar svých plesá potichu,

v ní jaře procitla zas vášeň lvice –

i těšila se na dny slávy, přepychu,

před duší toužebnou jí nový život hrál,

v něj ved ji triumfem ten mladý generál...

Ta žena omládla!... Teď v blahu žije

a neteskní, že s armádou muž v dáli táh’,

jen jeho vavříny si na skráň vije

i libuje si v krvavých těch okrasách

a plýtvá úsměvy, královna salonů,

když v daleku kdes hučí hymna kanonů.

A bledý Bonaparte v Italii,

ach, po ní stýskal si, ji bohyní zval svou,

v svém srdci choval žárlivosti zmiji

a lásky portret v medaillonu na prsou,

ten byl mu v bouřích bitev hvězdou naděje

i amuletem, kterým dobyl trofeje.

Ó, tehdy v lásce byl jak student snivý,

měl prudké záchvaty jak hrůzný Othello,

v své touze ženu zval v rej bitev divý,

a srdce sopečně mu hněvem vzkypělo,

když tušil konečně, že ženě veselo

a z Paříže že by se, ach, jí nechtělo.

Jej skrotit uměla... V ten čas, kdy v stanu

v svých bojů předvečer při rudém světle bděl,

horečně dumaje nad skizzou plánu

a kliden zdánlivě, přec v nitru svém se chvěl,

v ten čas ta luzná žena plála radostí

jak řecká bohyně ve středu slavností,

svou Paříž vášnivě tak milovala

hned z jitra těšíc se na triumf večerů,

kdy vkročí majestátně do divadla,

kde před ní uctivě lid vstane v parteru...

Po nových vavřínech muž v dáli kdes se hnal

a z kluzkých salonů v stan svůj ji tklivě zval.