ŽENA.

Stál Adam v ráji, dumy v čele,

a hrdě patřil v širou dál,

sám pánem byl té země celé

i ráje, který vesnou plál.

A šíří hvězd

se sklánělo cos neznámého

na hrdé, mužné čelo jeho

jak poesie svatý křest.

Zřel prvý člověk dál v ty luhy

a na ty bílé pásy řek

i v divné kouzlo čarné duhy

i v slunce zlatý paprslek.

A ptáků tlum,

jenž zpívaje kol volně lítal,

on v roztouženou náruč chytal,

by zpět je pustil k oblakům.

A viděl moře svaté divy

a v něm ten volný, pestrý rej –

a náhle jeho pohled snivý

jak nadšením vzplál zářivěj'

a jeho hruď

se blahem chvěla, šeptem ústa:

„Hle, sláva má až v nebe vzrůstá, –

tam, Velký duchu, zdráv mi buď!

Ó buď mi zdráv! Ty vše jsi dal mi,

i zem i nebe v podnoží

i bujnou lvici v stínu palmy,

kam k mláděti se položí,

i v stříbře vod

ryb šupinatých zlatá hejna

a má teď moc je s tvojí stejna,

vše poslouchá mne o závod.

Já kynu jen a šíji skloní

i lvice plaše přede mnou

a plazí se, když sáhnu po ní,

a chví se hrůzou tajemnou.

Ten svět je můj,

mým všecko je, nač jenom shlédnu,

mým moře celé je až ke dnu

i skráně hor i skalní sluj.

Kdo je tu víc? Ó Svatý, Velký,

vše dal jsi mi, nač hledím v snách:

i zlatá křídla malé včelky

i paprsk slunce na horách

i hvězdnou výš

i země hloub, co létá, plove,

co plane v dáli rubínové,

co v širé dáli kvésti zříš.

Tys, Velký duchu, tvůrcem, ale

mým tvé je dílo, pohleď sám:

já v síle svojí neskonalé

vstříc nebi tvému zajásám,

že vše je mým,

že mně se vše tu koří němě

a není na povrchu země,

před čím snad já se pokořím!“ – –

V tom náhle tknul se jeho skrání

tak čarovný a svůdný zjev

a v růžném světle znenadání

se sladkou něhou pozachvěv

tu stanul něm, –

tak s okem vlhkým, nachem v líci

tu stála žena milující

a růžovým se zdála snem.

A co jí v oku hvězdné touhy

se chvělo, záře, snů a krás,

to řekl pohled jeden dlouhý

a čarovný... On v jeden ráz

se chvěl a třás'

a před zjevem té první ženy

v snách na zem kleknul ponížený

a líbal její dlouhý vlas.

A pokud muž tu bude jeden

a jedna žena na zemi,

tou poesií krásy sveden

vždy v bázni muž tu oněmí

a se skrání

svůj strhne laur a její kráse

jak malomocné dítě vzdá se

za jedno sladké usmání...