ŽENA.

Květ mužů, Lancelot, ten první mezi všemi,

na jehož rameni vlál sokol perutěmi

jak achát plamenný, on, který neznal strachu,

vítěz u Caerleon, jenž slávou zářil, smělý,

k té, kterou miloval a před níž klečel v prachu,

děl, mlhy závojem když hor se štíty tměly:

„Roh zvučí Artušův po Celidonské stráni!

Já krále opustil a k tobě přišel, paní –

jsem tvým, ó Ginevro! Šíp v srdce jedovatý

mi šlehl, otočen v tvůj dlouhý vrkoč zlatý:

mně nelze prchat víc. Hle, v rozkaz tvého slova

u stop tvých volavčí má péra purpurová

a štít, jejž Medusy mi chrání hlava dračí.

Má pýcha zlomena. Kam noha moje kráčí,

v zástupech rytířů, když přílby plápolají

a hlahol bubnů zní a jásá při turnaji,

já jenom tebe zřím a tvoje volám jméno!

Proč týráš duši mou a rušíš sen můj, ženo?

Hle, řehce oř a půdu nohou deptá,

a meč můj zlacený sny dávné slávy šeptá –

kde války rudá číš, jež krví vře a šumí?

Já v prach ji odhodil! Zlé v duši letí dumy,

teď mdlý a unaven ti na klín kladu čelo,

jež, zpito rozkoší, zas do snů zaletělo.

Šla tichá Enid spat, leč Modred, šakal, číhá

a vlčím pohledem náš každý kročej stíhá.

Ó prchni přede mnou! Nechť slavík pěje v šeři –

ó nevěř písni té a prahu střez svých dveří,

ó nevěř luně, jež svým třpytem zámek skrývá!

Tím šerým závojem se tisíc očí dívá,

a „zrada!“ volají a hřmí kol na vše věky!

Jich nezapudí dnes tvých lící ovál měkký,

ni kouzlo tmavých řas a zraku záblesk žhavý –

sníh ňader, skrání nach jich letu nezastaví,

ni srdce tvého tluk, jež, nevěrné, v mé hrudi

roj temných předtuch jen a stíny žalů budí!

Zdaž nezříš v soumraku ta křídla děsná, bledá?

To kletby anděl nás teď s hněvu bleskem hledá,

ó rci: – Pryč z náruče, jež vině cizoloží,

jdi, duchu temnosti, jenž prach jsi v ruce boží,

na poušti kaj se, trp! Tys věrnost zlomil králi,

je hřích tvůj bez míry, i trest buď neskonalý –

žij hanby výčitkou, jíž leká se tůň pekla!“...

A k němu ona: „Pojď, já mám tě ráda!“ řekla.