Žena.

V tom chrámě gothickém, kde ve výklencích svatí

a květy kamenné se v dýmu vonném tratí,

kde štíhlé světice v snách umíraly kdysi,

jsem v klenbách oltáře zřel vznešené tvé rysy.

Tys měla měkký vlas a jak ten kostel stmělý,

a oči Madonny mi ze tvých tváří zřely.

Pak žitím unaven tam spatřil jsem tě zase:

to růže uvadlé jsi měla ve svém vlase,

ten vlas byl rozpuštěn a jak ten kostel stmělý,

a v pláči světice sem na tě dolů zřely.

Krev tekla z duše ti jak s těla Spasitele,

a Magdaleny hřích ti svítil v bledém čele.

A zase po letech jsem v chrám ten vkročil stmělý,

mně z dlažby kamenné vstříc tvoje líce zřely:

v tu hrobku pod chrámem náš pochovali zápal

a po tvém obraze lid bez soucitu šlapal

a při tom klenbami se nesl hymny příval,

již k bohu svatému a soucitnému zpíval.