ŽENA.

„Mistře, tisknu vděčně tvou žehnající ruku,

i tak věře v blaho dvou srdcí v jednom tluku.

Na divy se plní úst upřímných mi přání:

celý Eden v květu se nad hlavu mi sklání!

Co mám, vděčím otci; však od Boha je žena.

Plesám, jaký se mnou div děje se a změna!

Den mi smavě září a srdce slastně bije,

kdy mi něžná žena kol hrdla rámě vije.

Odhalil jsem závoj a oko v oko vhloubil

o toužný den svatby. Zřím: anděla jsem snoubil!

Není z dcer snad lidských; mně anděl jest to věru,

vděčně pravím sobě dní svatby ku závěru.“

Menachem ben Rekanat čelo v chmurné vrásky,

vyčítavě kývá, léč klade do otázky:

„Kolik trvá svatba dní, pověz, milý synu?“

– „Sedmero, jak mrav jest, dob dávných u pokynu.“

„Za dob dávných anděl i k dcerám lidským vcházel –“

– „Za choť já mám anděla, by žitím doprovázel!“

„Patříval jsi druhdy k mých bystrých učňů sněmu,

a čest malá z toho dnes rabbi Menachemu.

Myslím: ženu pojal's! Již pomni, láskou nesni:

Zda se za dní sedmero anděl neztělesní?

Sedm dní a nocí – duch tady v tělo hutní,

nevrátí se nebi, ač po něm stále smutní.“

Menachem ben Rekanat hladí shovívavě

sivou bradu dlaní, dál zvídavě mu pravě:

„Nejedl tvůj anděl až dosud z darů země,

ani na tvé hrudi se nerozplynul jemně?

Anděla jsi viděl rouch snubních pod závoji –

ruka s rukou, člověk jen s člověkem se pojí.“

Vážní kmet a co dí – tok klidný beze vzruchu.

Váhou svou plať slovo, jež dojíti má sluchu:

„Netrať nikdy víry v choť – anděla svých kroků,

byť jen dobrá žena šla v lásce po tvém boku.

Žádáš syna z ledví svých – manželkou jest žena,

která tobě před Bohem byla zasnoubena.

Víno pil jsi družně s ní ze svatební číše,

v bolestech jí rodních pak slzy slíbej tiše.

Jiná žena – sestra! Viz sestru ve své ženě,

jí když rady třeba, když tobě; trud jest denně.

A kdy tobě třeba snah podpory, v zlu těchy,

manželka ti matkou a žalu na oddechy.

Světicí jest matka a vášní bez rozporu

s důvěrou se sluní syn v matky čistém zoru.

A kdy ženě třeba jen vlídné z chyby výtky,

jest ti dcerou; naprav, hned nelam křivé snítky.

To jest žena. To buď: niv tvojich pilnou včelou,

nad tvou ve snu hlavou již bzučí péčí bdělou.

Žena ti buď révou, jež k domu se ti tulí,

byť se bouře nad ním až do oblaků vzduly.

Buď ti hvězdou jasnou, kdy země tmí se němá –

běda člověku, jenž ani hvězdy nemá.

Kořen – muž; a žena – buď korunou mu plodnou:

ovoce mu nese a chrání střechu rodnou.

Andělem jest dvakrát (znám k mladosti se svojí):

snubu pod závoji, smrt na prahu kdy stojí.

Chladná víčka v důlky ti jemnou dlaní vtlačí

a jde v doprovody, kde hrob jí věčnost značí.“