ŽENÁM.

Vždy v době bojů, v poražených pláči,

v křik vítězů, z nichž každý trůn by rád,

jen malý koutek věrné ženě stačí,

by království si mohla budovat:

jen malý koutek, kde by mohla zticha

svou láskou hřát a tvořit zázraky,

být růží bílou na trní, jež píchá,

a jako slunce zářit na mraky.

Být tichou hvězdou do bouřlivých nocí,

být melodií v mečů řinčení,

a do vřavy jít, jen když ku pomoci

kdes ušlápnutých volá úpění –

a pro nebohé mít své usmívání,

ó, ženy, kterým všechno zhojíte,

jako tím teplem svojích drahých dlaní,

když muž v ně skloní čelo rozryté.

Neb jaro s vámi v zimy chlad jde zpátky

a jitřní rosa je váš každý čin,

a kam jen padne ten váš pohled sladký,

je nový den a prchá tma a stín.

Jde vesna s vámi, ať už bídu hojí

či školy staví vaše nadšení:

váš každý krok má tichou hudbu svoji

a mládne pod ním suché lupení.

Je zima u nás... Bolí to a studí,

jak cizí mračna táhnou oblohou.

Je práce mužů, co pod nimi budí

ze snů a mrákot zemi nebohou.

Jen buďte vy jim anděly v té práci,

již k cíli kynou prstem zdviženým –

a jestli v boji skráň se zakrvácí,

ó, pomáhejte mužům raněným!

I samy krásny buďte krásy kněžky –

to pro to naše chudé umění,

a v lidu svého života boj těžký,

ó, ženy, neste paprsk smíření!

A dětem našim vštěpte lepší víru

v budoucnost země plné těžkých ran,

a buďte jako holubičky míru

v tu zátopu a pustou vřavu stran!

A ať už jste tu chudobkami pouze

v tom zvlhlém drsném českém trávníku,

či růžemi, jež voní v sladké touze

a stvořeny jsou pro zpěv slavíků –

ó, kveťte, kveťte pro tu českou hroudu,

z níž rostete a jež nic nežádá,

než aby vámi v podiv světa soudu

se rozjasnila česká zahrada!

A, Bože, Ty, jenž Milosrdný kladeš

plášť na tu zem, by všecko přestála –

Ty dáš, by nikdy více svatokrádež

nám srdce žen pro cizí nebrala –

ať, co tu roste z této půdy chudé,

zas této půdě plody přináší,

by vesna byla, kde je lid náš, všude,

kam země naše sahá nejdražší!