ŽENÁM DOBY NAŠÍ.

Jak moře zvlněné jsou času reje;

rvou měkký břeh a bouřně do skalí

člun ženou beze střelky, bez naděje

v let opovážný vzhůru přes peřeje

a v hloubku střemhlav zas jej zavalí.

V té divé spoustě – kam se loďka řítí?

Ó, chraňme majáky, ať nepohasnou,

ať k jistým, věčně pravým cílům svítí,

a z bezdna v přístav cestu jeví jasnou!

Dost víří trosek v příboj rozpěněný;

ó, střezme kotvic k plavbě šťastnější!

Dost vichrů, ježto ryjí rozzuřeny

proud doby ke dnu; lijme my, ó, ženy,

v něj olej zas, jenž vlny zkonejší;

dost obětí jest jícnu vírů vzdáno!

Či zhltá vše jich řvoucí, dravý hlad?

Dost pobořeno, dosti ztroskotáno;

dál, v dílo lepší, – čas je budovat!

Dost pochybností, jimiž podemleta

jest půda žití, dráha myšlení!

My přede tváří zmítaného světa

tam spějme, kde jest pevná pravdy meta

a přesvědčenosť hajme v nadšení.

Dost krutosti, jež vše, co v cestě, kácí;

dost nenávisti mstící, sopečné!

my lásce smírné, než se vykrvácí,

zas vraťme staré právo odvěčné.

Dost sudby, jež má hlas jen ku prokletí!

ať o štít všedobra meč zláme se,

jenž záštím zrezavěl až k rukojeti!

Kdo nezná hříchy lidstva odpouštěti,

ten nespasí ho, ani nevznese.

Dost hořké vášně, ježto zemské nivy

by obestřela troskami a hroby;

my chraňme světu mír a krásy divy

a kolébkou jej čiňme lepší doby.

Dost věšteb, cizím chladem promrazených,

jež vlastní hroudu, krb i otčinu

chtí popřít nám a mít svět vyděděných,

a v miliony sobců nespřízněných

v ráz rozbít velkou lidskou rodinu.

Dost toho víru, závrati té děsné!

Kam věk se řítí, kam jej štvou ty zmatky?

Blíž, srdce žen! ať na vás v letu klesne,

ať zadrží jej v pádu náruč matky.