ŽENATÝ KNĚZ.

Tu knihu úděsnou jsem znovu čet’ a čet’,

jed chtěl jsem vstřebat do žil, kde proň není místa,

neb tvrdá tvář a cynický můj ret

se dávno zřekly Krista.

A temný stín mou duši rval:

Kříž Kalixtin a láska Néelova,

to tvrdý daemon, božský Sombreval

a velká Malgaigne, zmlklá, bez slova.

Krvavý stín ten stále řval:

„Jsi hmota nebo duch, jsi smyslů hra,

jsi prvek, vesmír, fluid nebo sval,

jsi prostor celý či jen v moři kra?“

A chmurný stín můj mozek spjal

ze žhavých ostnů v ocelový kruh:

„Chceš vidět Boha, jejž jsi zaprodal?“

„Ne,“ vzkřik’ jsem šíleně, „ha, není bůh,

a je-li bůh, jsem já jím, já, Jan Sombreval!“