Ženci v cizině.

Dnes celý západ jakby zalit krví...

Zář nesčíslné chlumy obestírá,

dál prodírá se širých lesů drvy

a v jejich klínu obrovitém zmírá.

Jdou ženci z pole. Ve slunečném žáru

den celý žali těžké žluté klasy

a ssáli místo vzduchu žhavou páru

v svá prsa mdlá, a pot jim smáčel vlasy.

Teď bujně znějí kosy otupené,

jež tisknou ženci v dlaně drsné, pádné,

jim západ plá, jak zlato roztavené

a jejich srdce novou silou mládne.

Tak krásně nikdy hory nezaplanou,

jak vzplály dnes jim, synům práce, potu;

jim žáry ony v ňadra chabá kanou,

by necítili drsných chleba hrotů.

By dále s myslí tuhou pracovali,

než svůj los tvrdý zanechají dětem:

svůj ročně opouštěti domek malý,

a pro chléb, skývu, toulati se světem.