ŽENICH.

Na vraníku Jeník jede,

Vedlé sebe brůnu vede,

Aby na nich mládenci

K svatbě zvali pod věnci.

Jede, jede kolem lesa,

Slavík s ním o lásce plesá,

Srdce skáče laskavě,

Jako laňka v doubravě.

Jede na to v šírém poli,

Tu ho srdce pozabolí,

Neb naň všecko volalo,

Že ho děvče zklamalo.

Křepelka se v žitě hlásí:

Škoda hochu tvojí krásy;

Nevěř, nevěř dívčině,

Jiného zve: Pojď ke mně.

Na to vidí žvavou straku,

Jak se snáší od oblaků,

Ta v zobáku prsten má,

A ten Jeník dobře zná.

Straka jemu zprávu dává,

Že se právě Běla vdává,

A když láska uvadla,

Že jí prsten ukradla.

Aj, tu letí čápů řady,

Jeník volá od ohrady :

„Leťte čápi, leťte dál,

Jeden z vás mou lásku vzal.“