ŽENY NA OHNICI

Starobu žen v mém kraji nepoznáš,

kostnatou šíji k zemi nesklánějí,

na záspí večer, napřímená stráž,

v stmívající se pole pohlížejí.

Večerní stín se do brázd položil

a uhladil je pro polibky ticha,

vějířem vlhkým noci smyl a skryl

vrásčitou tvář, která jak hlína dýchá.

Starobu žen v mém kraji nepoznáš,

ve větru hor vlá vzdorně šátek vdovy,

západem sálá snědá stráň i tvář,

hliněný džbán je večer jako nový.

Na záspí starý střep se nepozná,

za humny hledej, co pozbylo ceny,

v pleveli poznáš, že je beze dna

hliněný džbán, který je překocený.

Starobu žen v podvečer nepoznáš,

kostnatou šíji k zemi nesklánějí,

na léta života se po klekání taž,

když za humny ohnici v polích plejí.

Na starou kleč si ve tmě pozor dej,

která se plazí v ohnice pruh zlatý,

na léta, sirobu, se po klekání ptej

chladnoucích brázd s hovícími si hnáty.

Staroby věk na horách nepoznán

na záspí tvář žen k zemi nenachýlí,

až za humny v pleveli střep je starý džbán,

až po klekání v ohnice zlatém býlí.