ŽENY PO POHŘBU PÁNĚ

Slunečko zašlo krvavé

a noc se přivalí.

Však srdce naše bolavé,

to ještě bdí – to bdí!

To ještě není pochováno,

ještě mu souzeno žít...

Však kam – ó kam – než přijde ráno,

své oči obrátit?

„Tebou jen žila, z Tebe jen pila

duše má mír a naději...“

„Pastýři sladký, navrať se zpátky!

Kam ovce Tvé se podějí?“

„Slunečko naše – do temné skály

tak smutné jsme Tě pochovaly!“

Aloe, myrhy vůněmi

zasypán zářný sen...

Smutno je, smutno na zemi.

Zda ještě svitne den?

Však ejhle! Luny milostivé

vychází stříbrný svit!

Tou Slunce – kdesi přece živé –

nás přišlo pozdravit!

„Matičko Krista, Panenko čistá,

k nám obrať bledou svoji líc!“

„V tvé svaté tváři Ježíš nám září,

vzpomínek budí na tisíc!“

„Ó Matko, Matko, mám jen Tebe,

když spustla jsem a shaslo nebe!“

Zdráva buď, plná milosti,

nám nezacházej již,

Luno, jež slávu výsosti

v noc naši odrážíš!

Nedávej srdcím hynout v hoři,

úsměv tvůj provázej

na poušti světa, na bouřném moři,

a Jitra dočkat dej!