ŽENY PŘED BRANAMI.

Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím...

Kdož cestou v poušti opozdili se,

na brány jeho marně bušit chtějí.

Na lukách skosených a v tichu noci

jak trpkým bude: mrznouti a čekati,

až jitřní úhoz zvonů za hradbami

náš přívoz pozdraví.

Má láska jak smrt svoji hodinu,

kdy přichází tak krutá a přec milostná

nezdolným krokem v majestátnosti,

a tělo prudce probudí, že užaslé

jí ihned podlehne.

I v našich nížinách, kde přísný zvyk

byl vždycky střežen dědy šedivými,

kde všude psáno bylo odříkání

a zákon neúprosný kázal cestou jít,

jíž matka šla– tam náhle rozkvetla

květina horská, divoká a stepilá,

vichorem šlehaná a sluncem rozžhavená,

a otrávila nás, jež neposlechly jsme

otcovské výstrahy.

A šly jsme k Městu Lásky pouštěmi.

Vykoupily jsme svoji rozkoš budoucí

strádáním v úpalu, nocemi beze snu,

duch touží v neznámo.

A krátký výkřik radosti

za tesklivého doprovodu cymbalů

a v táhlém naříkání fléten,

ten krátký výkřik radosti

nám umřel cestou neschůdnou,

kdy dlouho jsme se dívaly

v tvář smrti.

Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím,

na hradbách shasili již pochodně.

Noc, tichá noc a smutná, zadumčivá

nad naší touhou zakvílela.

A její slzy,

chladné a těžké slzy,

dopadly na zem, perle duhové,

zazvonily.

Ve Městě Lásky spící na kobercích

se probudili, vzlykajíce,

a gesto jejich toužebné a vábné

žaluje na rozkoš, jež nenasycuje.

Jsou hradby mezi touhou naší

a jejich.

Hle, zavoláme hlasem velikým

jméno své lásky. Hlasy zanícené

všech dobyvatelů se s naším spojí

a padnou hradby jako u Jericha kdysi.

Ať kvílí starci pak... My, vítězící

svým mládím a svou vášní divou,

na oltář noci odevzdaně položíme

své čisté panenství.