ŽENY.

Jsme cudností zardělé květy v zahradách země rozvité,

jejichž nejomamnější, nejsladší něhou do věků dýcháme,

a na kříži ženství přírodou lstivou za bílé nohy přibité

pro odpor muži, pro svou pokoru krví se zalíváme.

Jsme rozkoší země a každého jara tiše vcházíme

v palác snů o lásce jako zářící, nahé bohyně.

Jsme královny těla a u nohou muže se s pláčem plazíme,

šlehané bičem, zotročující otrokyně.

Vždy snivé, jak toužící luna, bloudíme němě po březích

tesklivé lásky a bezmocně hynem’ v kuchyňském žáru.

Jsme nad třtinu slabší a lehce, jak beránky na zlatých řetězích

krále své vedem’ do zašeřených budoárů.

Vždy manžela záhadný osud a pouhá hračka jen,

kletbu s modlitbou, pocel a ránu současně po něm žádáme.

Vždy nejnižší třída ve státu, národ, jenž věčně poroben,

z pokojů dětských a ložnic celou zem’ tiše ovládáme.

Všech proroků trpící matky, jsme církvemi jejich proklaté

pro lásku k zemi, pro krásu tajemnou svoji, pro ženství.

Zděděnou bázní o rod svůj se žitím těsně sepiaté,

prvně přec mřeme pro nová náboženství.