ŽENY.

Co zpívá večer nad královstvími, nad městy, nad oseními

a nad cestami tajuplnými, soumraky zarosenými?

Čí ruce v sadech západů, když pod nebesy zaplanou,

po tisíciletí vám růže trhají jak na přivítanou? –

Když po dni lásky vracíte se z díla svého zemdleni,

dech černé země stoupá k vám jak věků příštích tušení:

bratrská města gigantská se týčí v zlatém obzoru,

sen kovů, zahrad světelných a rythmů zvířených a mramorů.

A v sluncích, která míjejí a zhasínají, svítají,

žen bílé ruce rozpjaté se jako záře kmitají,

a z věků do věků vás lákají, prchají před vámi,

a němým gestem krásy své k vám hovoří jak osud, neznámy.

O mocné ruce zářící, kam naši touhu vedete?

Do jakých zahrad procitlých, jež věky snily zakleté?

Do jakých tich, kde zaznívá, v žal příliš velké nádhery,

zpěv ptáků polárních nad melancholickými jezery? – –

Myšlenek oblaky jak ostrovy do moře světla ční,

pokryté fosforeskující vegetací měsíční,

a našich srdcí zachvění je zazvoněním na březích,

při odpoutání lodí zakotvených na stříbrných řetězích.

A zraků v lásce zhroužení je plavba v němá zámoří,

kde šlehají jak plameny duchových světů pohoří,

a jako větve v sebe zapjaté, nesmírná nebesa

se třesou dávným jitrem kosmického pralesa.