ŽENY!

Mí nepřátelé, rodné sestry moje,

já miluji vás podstatou lásky,

nesmírným soucitem, morálkou věčnou...

O ženy, ženy, já vás objímám

podstatou soucitu, bolestí omdlení,

pramatkou kosmu, pramatkou krásy,

pramatkou pravdy, pramatkou ducha,

pramatkou všeho!

Šíleně milované ženy,

podstatou bolesti – odvěkou hmotou

v závrati zuřivých křečí

plačícím jásotem masa!

Vy panny stářím skřivené

a kurtisány zkažené

a matky vychrtlé a s děcky zmírající,

děti smyslně hledící v dálky,

zoufalé žalmy vášní hmoty,

první ódy druhého manželství,

manželství ducha!

Klíny rozpjaté v horké touze,

sladká běli tvrdých prsou lákajících,

úst rudých němá vykřiknutí,

úsměvy děvčat neznající podstaty svojí,

zamlžených víček otázky bolestné,

roztrhaných vlasů spité vlání –

omdlelá elegie

věčného umírání!