ŽENY.

Mé srdce poznovu vždy ženou otráveno,

se poznovu vždy k ženě navrací

vždy novou illusí a touhou obluzeno.

Leč znovu poznává, že mění pouze jméno,

že k novým mukám je jen odsouzeno –

Tak stále krvácí...

Ó věčná osudnosti svojí krásou, ženo!

Ó věčná bolesti svou povrchností, ženo!

Ó živle, zplodivší a plodící vždy zlo!

Ó Evo, Pandoro, ó Kundry, Dalilo!

Živle, jenž strhuje vždy, nebo rozvrací!

Proč srdce mé v tvé kličce zapleteno

na údech svých, jak zvíře, ochromeno

se vinou tvou jen sem tam potácí!

Jsem člověk. Osud člověčenstva všeho

žít musím, jako každý jeho člen.

S ním v kolo vývoje osudně zapleten,

i kletby mystické, mystické kletby jeho,

tvé kletby věno,

ó Evo-ženo,

jsem vzít a snášet tedy odsouzen!

Ó, kdy že zaměníš své jméno,

ó Evo-ženo,

a poslání své, jež ti uloženo,

u hřivnu spásy změnit kletby svojí věno,

kdy vykonáš? Kdy bude vykoupeno,

co v našem, ve tvém žije snu?

Kdy v Alžbětu se změníš – a kdy v Madonnu?