ŽENY.

Žen zjevy, které jsem kdy znal,

zřím kolem tiše jít:

je bílý závoj obetkal,

jich tvářím měkký půvab dal,

jenž zvlňuje můj cit.

Vše drsné vzala minulost,

v ní stichnul pláč i smích,

strom vzpomínek jen v srdci vzrost’,

v stín jeho, tíže denní prost,

zjev za zjevem jde tich.

Jdou vážně cestou do dálek,

kde obzor splývá v šeď –

jen šíří postav jejich vděk

mdlou vůni růží čajovek,

jíž dýše dívčí pleť.

Jak ze sna úsměv na retech

a v řasách zvlhlý zrak...

Co teď jsem slyšel, nebyl vzdech.

Ne, to jdou suchých po listech,

jež spadly dávno tak.

A nerv se ve mně nezachvěl,

když kolem přešla ty’s

a v duši mé tvůj zrak se stměl.

Ach ne, já dávno zapomněl,

co bylo, bylo kdys!...