Zesnulému příteli svému Fr. Bártovi. (II.)

Dlouhé noci, jasné noci,

vídaly nás často spolu,

naše srdce v hlučném smíchu

byla obě hrstka bolu.

A my jeden poklad kryli,

poklad jedin v srdcích různých,

vždyť se krásy jeho vryly

v naše duše v barvách luzných.

Čekali jsme, až by v slunci

přišel skvostu vykupitel,

ale běda, zradili nás,

tebe smrt, a mne – mne přítel.