ZEUS.

Otče nesmrtný! v němž bozi, lidé, věky,

země, nebe splývají jak v okeánu řeky,

který z bouřných mračen hlasem mluvíš hromů,

jehož hrůzná moc, jak hvězdným pláštěm noc,

halí svět a rabů řetězy

poutá – otče Zeve, slyš!

boží sláva tvá jak koruna jest stromu,

jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen,

ale vrchol hvězdic v pomezí,

milostivý! slyš nás, slyš!

k Olympii shlédni, svému ku oltáři!

s stromu svého jeden list dej skanout,

aby věčnou září

čelo mohlo splanout

vítězi! vítězi!

Za zpěvu tak zástupu a kněží

v Zeva chrám co olympijský rek

Nero kráčí, olivu by svěží

v skráň si zatkl slávy paprslek,

po níž srdce bouřlivými tepy

prahne jako po slunci zrak slepý.

Divou vůni nesmrtnosti květů

cítí v čele Heraklea dech,

oči planou u horečném vznětu,

jako Řím kdy tonul v plamenech

a on v bouř požáru, ssutin, štítů

zpěv Homerův zpíval ku varytu.

Stanul průvod; majestátně s trónu

Zevs bůh bohů shlíží; s obrví

přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu

mrak se vůle svrchované chví,

moc velebná sluncem zlatých plamů

klidně září z očí drahokamů.

Na pravici Nike stojí zlatá

s páskou vítězící; v levici

žezlo strmí, na němž rozepjatá

křídla zkoumá orel zářící;

kouzla proud z té sochy vzchází luzný,

nohu sklání cit posvátný, hrůzný.

Ověnčen již Nero před obrazem;

Dodonských jak dubů věštný šum

zástup jásá, v úctě padá na zem

hřímaje zpěv chvály k nebesům –

ale Nero zsinalý a bledý

k soše vzpírá vytřeštěné hledy.

Zdá mu se, že Zeus s trónu výše

hrdý úšklebek mu metá v tvář:

„Co ty, smělče, v neukrotné pýše

nesmrtnosti osobíš si zář?

viz mou sochu, tvůrce její smělý

diadém má nesmrtnosti skvělý.

Před tou sochou ať se zrak tvůj sklopí,

hrdý zrak, v němž chví se vzdušný klam

věčné slávy, za nímž tužeb kopí

marně metáš; – vyluď hvězdu tmám

tvůrčím činem, jinak v sochy stupně

věnec slož, jejž uchvátil jsi zpupně.“

A zas klidně, majestátně s trónu

otec bohů zhlíží; s obrví

přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu

mrak se vůle svrchované chví,

krásy proud se z očí line luzný,

nohu sklání cit posvátný, hrůzný.

Ale Nero čela neuklání,

zloba divá, hněv a lítost, žal

v sluch mu hučí jako třeskot zbraní:

„Ty jsi césar Rómy, světa král!“

a již věnec dole, zrak se černá šípy,

z úst jak vlny bouřná slova kypí:

„V prach se zřítil Olymp řeckých bohů,

s věrou v ně i žertev zmizel dým,

místo nich jak slunce na oblohu

césary své pozved’ mocný Řím!

Zemřel Zevs, já dědic jeho blesků

trůn zaujmu nesmrtného lesku.

Hellas pusta; před pochodní zory

jako stíny v žalném hlaholu

na vždy odletěly bohů sbory

s oltářů a chrámů vrcholů!

Zemřel Zevs, já po dědickém právu

soše této boha sejmu hlavu.

Na trup její svoji vlastní tváři

vsadím místo Zeva podoby,

abych sochy nesmrtelnou září

povýšen byl věků nad hroby!

Zemřel Zevs, já dědič bleskných plamů

v trůn zasednu v olympijském chrámu.“

A již nahoru se Nero řítí

k hlavě sochy, již – v ten oka mih

zahřměl blesk a hrom, chrám děsně svítí –

Nero klesá sochy na stupních.

Nad ním Damofon kněz, stařec vážný,

lidu hlásá co duch chrámu strážný:

Žije Zevs; ať na vždy s bohů sbory

Olymp opustil i řeky, bory,

on zde trvá v sochy této kráse!

v duchu tom, jenž v tvůrčím plameni

vedl tajně ruku Feidiovu,

z trosek Olympu a ze tmy rovů

Zeus s bohy v nesmrtelném jase

opět slaví svoje vzkříšení!

Kráso nesmrtná! v níž bozi, lidé, věky,

země, nebe splývají, jak v okeánu řeky,

dosud v bouř života hlasem mluvíš hromů,

božská sláva tvá jak koruna jest stromu,

jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen,

ale vrchol v hvězdic pomezí –

Zdráv buď, Zeve, světa vítězi!