Zhasíná lampa.

Puls urychlený na smrt nemocného

v těch kmitů záchvěvech, křeč, zimničný ten chvat!

Nesměrným steskem v duše hloub mi pad,

jak lítost žití – marně uniklého.

Snad dotkla se to Smrt rtem čela mého –:

mnou prochvěl děsivý, hrobový chlad,

ztrnulou hrudí tuším cosi lkát

tak příšerného, mrazně tajemného! – –

Kol temná noc. A čas se líně vleče.

Dusivým tichem zaléhá teď ke mně

cos jako chropot v zhasínání křeče,

chřest závaží, jež dopadá už země...

Zimničný chvat v posledních pulsů bití –

pak – náhle tma! To je tak zvané „žití“! – –