Zhaslo.

Den zachmuřený posupně se dívá

v mé okno.

Jsem shroucen v lenošce. V mé duši teskno.

Teskno.

Pohádky mojí stříbrné a zlaté

je konec,

zem papírová – já se propad až sem.

Až sem.

Tak. Jak bych ani nedovedl chápat.

A přece.

Přec zapadlo už pohádkové slunce.

Zhaslo.

A sedím schmuřen, monotonně drnčí

déšť v okno,

své cigaretty přímo vztekle hltám –

K smíchu...

Eh, přece se to ve člověku zlomí.

Tak náhle.

Ty pohádko má stříbrná a zlatá,

ty zhaslé moje slunce pohádkové –

kde jsi...?