ZHASLÝ KLAM

Co mně jsi teď, jenž jsi mi býval vším?

Již nejsi ani jako svit, jenž stěnou

Se plíží znaveně v síň opuštěnou,

By dohasl tam chvěním stříbrným.

Ty, jenž jsi vlád’ mým nejtajnějším snem,

Mne v dítě měnil’s s choroblivou žízní,

V blouznivé páže, záhada jež trýzní,

A jež tak bledo v rouše purpurném.

Vše zůstalo zde, věci z časů dávných,

Jež slyšely nás. V rhytmech neúnavných

Jde jemný hovor hodin stoletých.

Klam dávno zhasl šedých očí tvých.

Kde naše rty, kde naše vášeň lhala,

Po druhé mrtvou Minulost se stala.