ŽHNE SLUNCE...

Žhne slunce polední, zrající praská klas,

nad vlnou obilí bělásek chví se v letu,

nasloucháš hlasům všem, rozhořelému létu,

a myslíš, v toku svém tu zastavil se čas.

Jsou pusté dědiny jak mrtvý by jich lid,

a rudě krvavé se zdají tobě máky;

po kraji celém, hle, kam dohlédnou tvé zraky,

je ticho zakletí a jakýs’ těžký klid.

Žhnou rudé plamínky krvavé na poli

a nikdo nejde k vsi po cestě s topoly,

kouř k nebi nestoupá z omšelých, nízkých střech.

Vše jakby zakleto a prázdná stavení,

a láska přelud jak by byla, mámení,

a horký jak bys jen zlé vášně cítil dech.