ZHOŘKL CHLÉB

Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb,

tolik mé jitření vzrůstá!

Bůh ví, proč zase vzpomněl jsem

na lačná, žíznící ústa.

Vzpomínkám takým včera kdes

divoce jsme se smáli...

Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb,

zlá bolest víc v srdci pálí.

Nevím už, na koho myslel jsem,

když jsem chléb rozlomil bílý –

Skrčené reflexe zvedly se,

do ticha promluvily.

Zas prudce chápal jsem: život ten,

kdyby byl na sto let dlouhý,

nesplní nikdy, co my chcem,

nesplní naše nám touhy,

nám, již jsme přišli šíř obzorů zřít,

slyšet bouř vzdálených moří,

a již tu nikdy snad nevzkřiknem’

až příliš bdělí své: Hoří!

– Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb.

Tolik mé jitření vzrůstá!

Bůhví proč zase vzpomněl jsem

na lačná, žíznící ústa!