ZHOUBNÉ SDRUŽENÍ.

Strach a hrůza rostou z tůně

nad vrcholky hor,

lvy má voda v silném lůně,

nezdolný jich vzdor!

a blesk stále kmitá se, hrom bije,

jak by veškerenstva stará šije

souzena mu byla pod topor.

Všude černý mrak a mlha,

zdůra tu i tam;

na lanoví plavčík šplhá...

„Zvěstuj, kudy kam?“ –

„Bouře perutí svou dračí

maják kryje, skály páčí,

jenom ve tmu zhouby pozírám!“

Bouře hučí, víří, hýká,

porván lodi bok,

do všech kajut mocí vniká

rozkvašený mok! –

Pomoc, pomoc, roste vřava,

nebe rozrýváno do krvava,

blesky, hle! se křižují co krok.

Krátce ryje vichor vodu,

ale sahá v hloub;

ve vzduchu jen v lodi spodu

otáčí se šroub.

Ráhna zle se rozechvěla,

jak by stěžen mocí strhnout’ chtěla,

v lodi praská každý svaz a kloub.

Strach a žalosť zmatek rodí,

úzko, děsno všem,

nitrem lid i vrchem lodi

těká tam a sem;

zvon svolává k dílu chasu –

polovic se brodí k pasu

v živlu rozlíceně kvasivém.

Vizte černý kotouč kouře!

Zlý na lodi vrah,

dlíť spojenec děsně bouře

v lodi útrobách;

dým z otvorů všech se valí,

plátování zrovna pálí,

železo jest žíhavo, jak nach!

Co kdo máš, dej na palubu,

potravu i šat,

všecko z příhrady i srubu

sneste na pochvat;

zabedněte okenice!

O vše druhé mořské lvice

dál se mohou svářiti a rvát.

Divá voda všecko ničí;

vichrů spor a svár

ječí, funí, víří, syčí...

Vln netvorný spár

zvedá se a pekla silou tuří

všecko láme, kácí, trhá – zuří

z děsné žárlivosti na požár!

Spusťte čluny ku spasení!

Však kde plachet dosť?

Polovic vzal v divém vření

žíravý ten hosť.

Přivažte se lanem pevně k člunu,

sic vás vlny stopí v mořském lůnu,

shltí navždy děsná hlubokosť!

Vysvoboďte děvu chorou,

mužnější kdo všech,

proplavte ji děsnou borou,

zdvojnásobte spěch! –“

Mladý lodník juž se tuží,

kéž donese bledou růži

na přístavu nedaleký břeh!