ŽHOUCÍ SRDCE

Kdys čisté jako běl zmučených lilií,

v květ horský rozkvétáš dnes pod hvězdami v tichu,

ó srdce přelačné, v němž tucha věčna sní

o příštích pozdravech všech modliteb i hříchů.

V kalichu planoucím, jenž tají vůní dech,

spí úsměv májový i vášeň červencová,

jas rosný za jitra v mých očích, víno v rtech

ztad čerpá vláhy své, jež rozkoš v sobě chová.

V hodině půlnoční se náhle rozvíjíš

jak žhavá pivoně, z níž rudý plamen šlehá

jak věnec ohnivý v ponurou noční tiš,

žár smyslů vzkypělých, jinošských ňader něha.

Tvůj oheň proudivý jak řeka hořící

svět celý objímá a spaluje v mém těle

rmut nelítostných dní, klam nocí lkající –

a kol mé hlavy stře své vůně rozechvělé!