ZHUDEBNĚNÝ ŽIVOT.

Mrazivý vítr pojal výkřiky mé prvé

a nesl bouřlivým života hlaholem

ve chvíli zrození, kdy svěží proudy krve

se v srdci bouřily zmateny, rozechvěny

a hrnuly se v líce růměncovým plápolem

jak nad jezy ohromné přívaly,

jež v noci té dubnové zpívaly.

Však nežli zasypal mne závějemi sněhu

zběsilý vichor přechodného zápasu a vzteku,

otevřel okna má a jižních sadů něhu

mi jarní vánek donesl jak teplou číši léku

i s písní vysokou, jež v mracích zpívána

se k zemi střásala pozdravem skřivana.

Čas jitřní, vůní omámen a modrou výškou

fialou pro mne rozkvetl i pampeliškou.

Mé dětství vzdálené, ztracené v polích cesty,

druhova pravice kde náhle zradila,

kde na křižovatkách zmatených mezi městy

jen píseň v duši mi své símě vsadila!

Ó hřmění života, jež blesků znameními

jsi nad horami východu vítězně svítalo

a jako práce spěch za zedmi továrními

svým rythmem odvěkým k sobě’s mne vítalo.

V kostelích soumračných v kadidla mlžném dýmu

mne varhan fugy svou velebou jímaly.

Však z jejich zasnění jsem vyšel v ulic zimu,

kde hlasy zástupů rouhavě hřímaly,

a zmaten pokřikem jsem v ohni sebe hledal,

jímž lidské myšlenky čas země měřily,

v plameni šíleném, jenž z knih a strun se zvedal

a jehož odleskem mé tmy se čeřily

jak mořská hladina, po které lodi smělé

za rounem báječným se v dálky vydaly,

a šípů smrtelných mé ruce rozechvělé

v poslední naději se vroucně chytaly.

Mne bolest obdařila poznáním jak klíči,

jimiž se otevrou propasti veřeje.

V sil věčném pohybu mi tóny z věcí klíčí

a hudba střásá se v života peřeje

jak rosa předjitřní do osvěžené trávy,

kde hudbou chvěla se za noci bázní laň,

kde s hudbou bučení jdou ráno stádem krávy,

v paprscích poledních je hudbou lesní stráň.

Chci všechny tóny píšťal, hlaholení bubnů,

plechových nástrojů neklidné zachvění,

kvil větru, který polem prohání se v dubnu,

slov hudbu, jíž se zpovídají zranění,

i ticho hřbitovů s marnosti teskným mottem,

třesk zbraní v zápasu, nenávist výstřelů,

slok žízeň závratnou, jež v modru nad životem

má vůni nedávno skosených jetelů.

Chci rythmus kolosů, jež duní z lidských dílen,

katastrof hrůzu, ticho po všech výkřicích,

ryk lokomotiv, které člověk řídí silen

po mostech, v tunelích, v letu a vichřicích,

hlas zvonů, které v nebezpečí ulity

nad světa propastí pyšně se houpají,

šumění nekonečné z nitra ulity,

kde vlny moří všech ke slunci stoupají.

A jako tesař neklidný, jenž zvedá krovy

nad zemí horečnou až v propast blankytu,

síň strojím bez konce pro koncert nový,

kde hlasy stvoření vystoupí z úkrytu,

a poklad tónů kde, mé vůli podroben,

se zastkví jako oslniví ptáci;

ti, kudy poletí, svou písní vzbudí den,

pod jejich křídly bouře zaburácí.