Zhynulá.

Háj dýše tak vábně a lahodně

mou stezičkou v horké mi líce,

a po stranách břízy jak pochodně

se třpytí mě provázejíce.

Jak pochodně štíhlé a bělostné,

jež nesou mi mládenci švarní!

Kol ticho tak slavné a radostné,

v sluch zvoní jen myšlénky jarní.

Ty břízy jak pochodně zářivé,

jež ve výši plápolem vlají,

a zelené jiskerky ohnivé

v jich korunách srší a hrají.

A zvonky těch myšlének výš a výš

co skřivánci jen se mi třesou,

až myslím, že se srdce všecku tíž

ti mládenci švarní mi nesou.

Že nesou ji na marách zelených,

má ustláno do rozmarýnek,

a na čela bělostný, chladný sníh

jí vložili z jaroček vínek.

A rozpjali nebeský baldachýn

kol s obláčků stříbrnou třísní;

tak nesou ji nebožku v země klín

s hrou zvonků a jásavou písní.

Ať dřímá! Již líce jí zrosený háj

skryl květnatým příkrovu cípem.

Toť zima mé duše, již odnáší máj,

když umřela slunečným šípem