ŽID PROCHÁZEJÍCÍ TROSKAMI FORA ROMANA.

Adonai-Šaddai dopadnout dal pomstě

a pýcha světa učiněna rumem –

ó Bože zástupů, ty reku silný,

ty nezapomínáš a neodpouštíš.

Jerušolajim, město otců mojich,

Jerušolajim, smutku duše mojí!

Pro hříchy tvoje vyhladil tě Jahve

se tváře země, vypálil tě ohněm,

zatopil krví, přikryl zapomněním

a věků mlčení dal za stráž tobě.

Však na nástroje zlosti svojí pozřel

Hospodin velký, soudce spravedlivý –

a rozdrtil je v hněvné ruce svojí.

Či nehřměl kdysi zrovna v těchto místech

krok vojáků a řinkot kopí, mečů,

když z města toho vyšli zbořit tebe,

Jerušolajim, bolesti mé duše? –

A odrané zdi na tom vrchu tady

zda nejsou zbytkem hrdých oněch síní,

kde Titus sídlil, netvor, netvora syn,

proklatý zhoubce oltáře a chrámu? –

A tam ty trosky zdaliž nejsou sídlem

obrazů z kovů, které bohy zvali,

Joviše, Marta, Quirina a Vesty? –

A Titus zhynul, jak pes na hnojišti,

Adonai-Šaddai brouka dal mu v lebku,

jenž zobcem železným a drápy z kovu

rval mozek jeho, zžíral jej, až vyrost

na velkost vlašťovky a žil v té lebce,

a v posled snědl hříšné oči jeho,

ty oči, které zřely padat tebe,

Jerušolajim, zármutku mé duše –

A zloupeno a rozmetáno leží

to pyšné Forum, Palatin je rumem

a z Kapitolu zbývá bezetvárná

kamení spousta na omšené skále.

Národy mnohé v dálkách nekonečných

Adonai ponuk táhnout v město toto

a srdce jejich rozpálil svou zlostí

a silou svojí vedl zbraně jejich.

Jerušolajim, Bůh se rozpomenul

na smutný pád tvůj, snad se zželelo mu

i lidu, který vyvolil byl sobě –

a hněvem k nástroji vzplál, jímž byl trestal,

a hle, vše leží tady rozdrceno

a bez paměti tak jak bez pomoci.

A žebrák poslední, jenž zmírá hladem,

umírá pyšněj, neboť aspoň hadr

zhaluje hanbu jeho, pes mu líže

vřed nohy jeho – ale toto město

tak sešlo, padlo v nicotě a hanbě,

že žebrákovi musí záviděti!

Ó stíny otců, kéž je slyšán hlas můj

až v Šeol odtud, kde teď přebýváte

kmen vedle kmene, aby moh vám říci,

jak rozpomněl se Hospodin, jak trestal –

ó jaká radost zachvěla by vámi

a jaký svátek byl by v říši stínů!

Neb Adonai-li trestá vrahy naše,

byť nástroji i byli pomsty jeho –

tož trestá jen, že na nás nezapomněl,

že slitoval se nad národem svojím,

jenž rozprášen je jak prach se silnice

do úhlů světa, nesa všude sebou,

Jerušolajim, nezměrné tvé hoře.

On nezapomněl. Znamení dal žele

i paměti své... A vy, kdož tu nyní

z pohanských staveb odvlekáte sloupy

a bílé kameny, jež hromadíte

v budovy neforemné, na jichž špici

kříž, potupné znak smrti, vztyčujete,

vy neklamte se, Jahve nepřelstíte!

On prohlíží tu celou šalbu vaši

a ví, že v srdcích vašich zloba sedí

a v duší nádobách jen nečistota.

Na vaše nové modly klidně zírá

a čeká, čeká se zaťatou pěstí,

již zdvihne, aby dal jí dopadnouti,

jak dopadla už jednou v místech těchto.

A potom v slávě vejde v město svoje,

v Jerušolajim, jako slunce jasný,

dá nový trůn si vstavit na Sioně

a shromáždí svůj národ rozptýlený

u nohou svojich, jak to slíbil otcům

skrz proroky v čas milosti své vlídné,

neb Hospodin, Bůh velký, nepřelhává

a v paměti má všecka slova svoje.