Židlochovský park

Sto roků bílý zámek stál

a hleděl v sosen šero:

před lety se tu nadýmal

náš vrah, vévoda Gero.

Lid lhostejný: jej nenutí

ni láska, ni sklon němý,

a chladně, cize, bez hnutí

hleděly sosny k zemi.

Před zámkem láska s nadšením

dnes, hlava vedle hlavy:

kdy vyjde – nech ho pozdravím! –

filosof usměvavý?

Filosof kráčí z parku ven,

kde čekají naň s koněm,

a sosny s něžným úsměvem

se ohlížejí po něm!