Židovko mladá, je mi líto tebe,

Židovko mladá, je mi líto tebe,

jsi jako andělíček z křesťanského nebe!

Po hladkém ledu kolem se mihla,

sukýnka zavlála zlehounka.

Taková pružná, taková štíhlá,

taková bílá a lehounká!

Krotká je, hodná je a rdí se plaše,

jako ta domácí housátka naše.

Jen v očích tmavých hlubokých plá jí

nezvyklý kovový lesk,

snivý pel východních bájí,

tlumená touha a stesk!

Smutno mi, hlédnu-li do těchto očí! –

Kolem ní Gojimů stále se točí

mladičkých ctitelů dav,

spálených srdcí a blouznivých hlav,

slyším, jak družky už závistí sočí.

A já čtu jí z očí, z hlubokých očí,

kterak je ráda uprostřed nich,

kterak by ráda jednomu z nich

na prsa klesla,

lásku svou všechnu k nohám mu snesla,

dala mu srdce, květ nadějí svých

a celou rozkoš mladičkých vděků

na věky věků!

Náhle však v údech jí projede mráz,

smích na rtu stydne a umlkne v ráz,

v očích se zatmělo, plamen v nich zhasíná,

jedna tam černá a bezedná hlubina. –

To mladá židovka vzpomíná.

Trýzeň je pouhá

vášnivá touha!

Ne, nikdo z nich

nebude chovat ji na loktech svých,

marně se za štěstím honí.

Dobře ví, dávno je připraven pro ni

budoucí muž a pán –

křivý a lysý.

Tučný nos jako by z kamene vytesán,

a pod ním rudý vous visí – –

Takové známé a protivné rysy! –

Fi! – Oči znova jí vzplanuly,

k mladému studentu blíže se přitulí.