Žije!

Hrob zapečetěn, k němu dali stráž,

teď farizeův cech už neleká se;

jen smích jim se rtů zní: Aj, Mesiáš,

jenž umí bořit chrám a stavět zase!

Než, vítězný jásot on pojednou ztich

a ve výkřik úžasu mění se smích,

v sluch novina divná jim bije:

Ten s Golgaty vstal. On žije!

A zatím učedníkův družina

v svém úkrytu jen pláče a jen kvílí;

vždyť Mistra zabila zášť zločinná

a jim z všech nadějí jen trosky zbyly.

Tu zmlká však pláč, v hrudi tají se dech

a radostný údiv šleh ze zraků všech;

zvěsť vítězství nesou Marie:

Hrob prázden. Smrť ta tam. Pán žije!

A dál a dále velkonoční zvěst

tím zoufajícím starým světem letí

a záhy v ruchu světovládných měst

se Vzkříšenému slavně chrámy světí.

Duch lidstva on doufá zas v dobra tu zdar

a nad hroby země, kdež děsil jen zmar,

tam útěchy věnce teď vije

ta víra: Hřích smířen! Pán žije!

Čas přišel sic, kdy nových tmářů voj

zas chystal světlu hrob a na hrob kámen;

než, Bůh si nové brance volá v boj

a na vše strany šlehá pravdy plamen.

A nechať je trýzní a ubijí svět,

jim pěje a plesá i mroucí jich ret,

když pod meč už sklánějí šíje:

Jdem k vítězství přece! Pán žije!

A jestli teď jest ničím nevěře

jak druhdy farizeům ten muž kříže

a posílá-li ta své žoldnéře,

by jimi udolán byl pravdy Kníže,

Ó žádný jen strach; směle každý se těš,

že zahyne pochybnost, odpor a lež.

Svět pravdu ať na kříž si bije,

ta vždy vstane z mrtvých! Pán žije!

Jen nechať po Sionu ze všech bran

v svět jako hlaholným to zvučí rohem,

že ze smrti nás v život přenes Pán

a Bůh že živých jest, ne mrtvých Bohem;

nechť hlásá to snah našich nebeský ráz,

že plápoly věčnosti sálají z nás;

a jednou ať hrob si nás skryje,

kde smrti tvůj osten! Pán žije!