ZIKMUND LUCEMBURSKÝ.

Ti Češi všichni mají v očích dýky,

a panny jejich nijak nedovedou

jak Němky, Uherky a tmavé Vlašky

zasmát se pohledem ti z očí v oči – –

Ta Praha vůbec... podíváš se z okna

a spoustu věží vidíš jako prsty

vztyčené k nebi, hrozící ti přísně – –

za Hladovou zdí hasne denně slunce,

jak hranice by hořela tam kletá,

ta jejich hranice, kde pošetilý

a paličatý kněz dal vale světu – –

A Vltava se ložem svojím valí

krvavá, těžká – – tolik asi krve

mě zem ta stála – – Sáhneš po poháru

a víno zas má jenom barvu krve

a trpké je, jak zde to živobytí –

to bůh ví: otec sázel tu a pěstil

burgundskou révu – já, syn jeho, piji

pelyněk tady – – – Kažte připraviti,

nosítka moje – nechci umřít tady

a žít už docela ne v tomto městě –

pryč odtud – přes Jihlavu, Znojmo, k Vídni

pod modré nebe, k usmívavým lidem,

pryč rychle od těch hořkých poustevníků

a z města, které mučírnou je mojí – –