ŽILA JEDNOU...

Rozteskněna,

beze jmena,

světem věčně toulá se,

zbyl jí pouze

věnec nouze,

svadlých tužeb ve vlase.

A od dechu

tmavých mechů,

mechů Smrti omdlela,

s tichým smíchem,

bledým hříchem

prostřed cesty zemřela.

A kde klesla,

za rok vznesla

poupě růže zardělá.