ŽILA JSI... (II.)

Mlýn mi klapal nad kolébkou,

když jsem byla malinká...

nad Obravou rukou hebkou

hýčkala mne maminka –

vlas můj voní jako máta,

až se hlava zatočí,

zář své hvězdy temnošatá

noc mi dala do očí.

Peregrinem pne se boří:

Sosny daly mi svůj vzrůst...

vlčí mák, co polem hoří,

zachytil se v lem mých úst –

v tanci žádná rovna není –

chceš? přesvědčím v kole Tě:

Žila jsem pro potěšení

sterých očí na světě!

Tmavá dcerko mlynářova,

kdož by neměl Tebe rád?

Do smrti Tě v srdci chová,

kdo Tě viděl jedenkrát –

Moje hvězdo! Z dráhy mléčné

kdys mi Osud vymkne Tě:

Žila jsi pro nekonečné

hoře moje na světě!