ŽILOBITÍ HORSTVA.

Jestli horské balvany,

mech jich dlouhý, svislý,

také jsou si vědomy,

cítí, soudí, myslí,

jak as zovou člověka,

jenž se šlápnout neleká

zhoubnou na ně nohou?

Když se v horách soumračí,

pod skalnatým trůnem

hádám, zdali vášeň též

zmítá horstva lůnem?

zda též touhy žhavý hrot

cítí v boji o život

jako zvěř a lidé?

Ráda já bych zvěděla,

nádherné vy hory!

zdali o tom zpřádáte

plesné rozhovory,

s okem, s tváří zářící

když se modlí básníci

v posvátném k vám citu?

A já bádám – (kdož to ví

zda se dobádáme!?)

když se v bouři balvan váš

trhá, drtí, láme,

zda též smutku, žalu vzdech

ve vašich lká útvarech

nad součlena skonem? –