Zima na přívoze.

Hle! vody zmrzly unaveny během,

zjev malé říčky zmizel pode sněhem

a mlha s lesem v jeden oblak splývá,

a čirá závěj, kam se oko dívá.

Na kůru vrb, jež nízké břehy stíní,

hedvábné řásně zavěsilo jíní

a přes kmeny a šíje nahrbené

šat zimy bílý sněžné vlny klene,

v jichž příboji se kalný obzor topí.

Vše zaváto a vůkol ani stopy,

ni skrovné známky po životě lidí.

Tvé oko jenom vlastní sledy vidí

a staré rýhy od kol těžkých vozů,

jež z lesa ven se táhnou ku přívozu,

kde v úkrytu pod břehu sráznou mezí

dva čluny dlouhé v hladkém ledu vězí.

Mha padá s nebe jako bílá hříva,

je večer pozdní, nad řekou se stmívá.

Na obou březích smutné ticho vládne

a spícím krajem nezní zvuky žádné,

a na křoví ni snítka nepohne se – – –

Skrz temný úvoz, jenž se ztrácí v lese,

večerním šerem jako hvězda skrytá

lesk rudý z okna nuzné chýže kmitá

a zlatí starou, zasněženou vrbu:

tam přívozník vzňal oheň na svém krbu

a šedou hlavu schýliv k teplé stěně,

dni truchlé zimy tráví spokojeně.

Viz, krbu zář jak žárem v okno bleskla –

pruh zlatý světla na sníh padl se skla

a jako slunko v třpytném křídle mouchy

svit jeho zahrál šerem o rampouchy,

jež pod krovem své perly rozsypaly.

Tma víc a více rysy chýže halí

i bílý sníh, jenž v jedno slil se s nima,

jen za vikýřem černý komín dýmá

kotouče chmury modře prosvitavé,

jichž vzdušné křídlo v mlhách nočních plave.

A vnitř té chaty, dumy pode křídly

přívozník sám a starý macek bydlí....

Nic z blaženého klidu nevyruší

tu poctivou a bezstarostnou duši,

když v šeru jizby světlo rozžato má

a vetchá bedra zhřívá večer doma.

Nechť v lese sníh se chumelí a bouří,

– on v útulku svém klidně dýmku kouří

a v snivý rozmar mládí cele odín

naslouchá taktu cvakajících hodin. –

Kdy divý vichr láme sosny venku,

on v sladké dumě sedá při okénku,

na jehož skle svit krbu hvězdy kreslí.

A když mu ruce mdlobou ve klín sklesly,

zavrou se zvolna i ty dobré oči –

a v duši kmetu anděl spánku vkročí.

Tak dlouhý večer za večerem míjí

a každý chová v sobě poesii!

V té chýži není nikdy smutna chvíle,

když starý macek, skříživ tlapky bílé,

v klín přívozníku vloží velkou hlavu,

a nahlas jemu přede pro zábavu.