Zima na vesnici.

Roj malých chatek k sobě stulen

v bělavém sedí kožichu,

a modravý kouř vydychují

jak vážní starci potichu.

Zem celá kryta skvoucím sněhem,

sad, pole – rubáš jediný,

jak tmavé stuhy černají se

v něm vyšlapané pěšiny.

Strom každý halen jinovatkou

se leskne bez vší poskvrny

a stojí bez hnutí jak v strachu,

by nestřás’ háv ten stříbrný.

Je ticho. Časem vrznou vrátka

a zahalený lidský tvor

z nich vyběhne a zimou chví se

a před sluncem si cloní zor.

Na lomenici šedý vrabec

se čepýří a cvrliká –

jak smutná prosba žebrákova

ten jeho hlas tě proniká.

A vážné vrány chvilkou táhnou

vysoko vzduchem v krákotu,

let jejich níží se a níží

a usedají na plotu.

Vše zlatým světlem oblito je,

vše září, hraje v luzných snech,

lán, stromy, stříbroskvoucí dálka

i bájné květy na oknech.

A přec vše smutno jako v smrti,

tak teskno všude, kam zří zrak,

tak stuhlý, mrazný kraj ten celý,

že neřekl bys nikterak,

že zde kdy vůbec léto bylo

a květy, plno zeleně,

v těch lánech že se za večerů

snad milovalo nadšeně,

že hedvábný mech kryl ty střechy,

že v odpoledních ve chvilkách

se v prašných cestách batolily

maličké děti v košilkách...