ZIMA SE BLÍŽÍ.

Již chladný vítr serval stromům listí;

tak smutně trčí k nebi větve holé,

a haluzemi vichřice ston svistí!

jsou pusty louky, zahrady i pole,

zima se blíží.

Pták opustil své hnízdo, pouze vrána

se zmítá nad krajinou s děsným skřekem,

a duše má je těžce zadumána,

jak smrt by skuhrala to nad člověkem:

„Zima se blíží!“

Sníh zvolna padá na doškovou chatu,

kde lidé bázní před zimou se třesou,

a z lesa stařec se svou ženou v chvatu

si otep dříví na zahřátí nesou.

Zima se blíží...

A žebrák stanul proti svému bratu:

„Kam půjdeme my spolu v zimním čase?

kde najdeme my šat a teplou chatu?“

– „Co budem jísti?“ onen praví zase.

„Zima se blíží.“

Ach, blíží se, blíží! – Plný žele

se chuďas chví, čtu úzkosť v líci bledém. –

Vy soucitní, co máte srdce vřelé,

je chraňte, ať vám neobroste ledem –

zima se blíží!