Zima se plíží.

Zima se plíží v plachetce šedé,

hvízdavý mráz ji za ruku vede,

na stromech listí se třese:

„Větvičko, rozlučme se!“

Divoké bouře netvorné dlaně

nasejou sněhy na stromů skráně,

strhnou nás v zlolajné zlobě,

nikdy víc nepřijdem k sobě!

Ty až se oděješ lahodným květem,

budem – ba nebudem blouditi světem,

z vlákna, jež v žebrách se kryje,

pták svoje hnízdo si svije!“

„Aj, snad je právě na místech zrobí,

kde jsme dřív šťastné trávily doby;

tak budem přece jen spolu;

listové, nač tolik bolu?“