ZIMA V MĚSTĚ.

To zima v městě: Všecko bílé,

jak tiše padá čerstvý sníh,

jenž v záři lamp a světel síle

se jiskří – pláň hvězd nesčetných.

Jak opona nad tichou řekou

mha skrývá proud již spoutaný,

na třídy rohu, jak se pekou,

ti zavoní vstříc kaštany.

A chodců krok i vozů řada,

vše stlumeno je do ticha;

hle, po chodníku dáma mladá

s kukátkem v ruce pospíchá.

Má dlouhý plášť a šátek měkký,

jenž zasněžen až do vlasů,

pod šátkem tušíš růží vděky,

pod pláštěm život z atlasu.

Jde zruměněna, v plášť se tulíc,

jde s úsměvem tak koketním,

ach, první sníh pad’ v dlažbu ulic,

co radostí a plesu s ním!

Jde v chůzi tančíc, s bílým dechem,

až tam, kde zhalen mlhou břeh,

jde v bílém, kyprém sněhu spěchem,

jak šla by bílých po květech.

A jak tak cupe sněžnou nivou

a šustí pláštěm z hedvábu,

ty mníš, žes potkal zimu živou

v tom městském jejím půvabu.