ZIMA VE SKALÁCH.

Sníh nakupil se mezi balvany,

důl vyrovnal a strmé hroty zvýšil,

mně hřbitovem se zdá ten útulek,

v němž bouřný život, velký žal se stišil.

A každý útes že je náhrobek,

jenž neznámé a zašlé štěstí hlídá,

sníh padá na ně jako bledý květ,

a vzdechům větrů mír jen odpovídá.

Jak smutno přec jen v holém kamení,

kde hbitá lidská stopa zasypána,

kde žádné ptáče, žádné zvířátko

stín neplaší, jas neoživí z rána.

Smích, výkřiky, ruch – zápas – úsilí –

vše blaží víc, než pustina ta tichá,

kde úsměv náš by nikdo nesdílel,

kde za mrtvé ni vítr nezavzdychá. –

A přec – o, žel! kdys sama přispěju

k té nehybnosti srdcem zkamenělým,

až jediný v něm zhasí okamžik

vše, co je ruchem, zpěvem, ohněm skvělým.