Zima.

Je zimní ráno. – Mírně venku sněží,

nad blízkým lesem ještě mlha leží,

ve smutném tichu širé tonou pláně

a větve lip se jinovatkou skvějí.

Pod okny mými čekají už sáně

a koně řehcí, zvonky vyzvánějí. –

Nuž, vyjedu si. – Beru otěž v ruku, –

jak střely rychlé, vypuštěné z luku,

po bílém sněhu koně tryskem letí

a stíny křovin, stromů, bílých snětí

po stranách cesty na zad ubíhají. –

Kol prázdno, prázdno, celý kraj je němý,

jen vrány sborem vzlétly před saněmi

a na topoly s křikem usedají. – –

Kam jeti máme? Dávám koňům vůli,

i myšlénkám, jež peruť rozepnuly

a míří v dál. – Ať bůh se stará o ně! –

A podivno, že myšlénky i koně

o závod letí k jedinému cíli. –

Tam v dálce kyne malý dvorec bílý, –

ó, dobře, dobře znají cesty k němu,

v ten koutek tichý, drahý srdci mému,

v to malé hnízdo vábné tak a klidné!

Tam vdova mladá okno otevírá,

ač jitro chladné v ústrety nám zírá, –

ó, leťte, sáňky, ať mi nenastydne!

Do dvora vjíždím, na prahu mě vítá

a k políbení obě ručky bílé

už z daleka mi dává roztomile

a blaha zář jí v černém oku svítá.

Po schodech hladkých nahoru mě vede

a zvednouc šaty tichým krokem běží,

jak laňka v háji veselá i svěží,

až kvapem rdí se její líčko bledé.

A vonný čaj mě na stole už čeká,

i doutníky tam a pohovka měkká

u krbu stojí pro mne připravena,

záslona hebká v okně zatažena.

Kol šero libé po salonku vládne. – –

Ó, běda tomu, kdo sem jednou vkročí!

Jak Odysseus v sítě nymfy padne

a zaplete se měkkém ve vrkoči!

Ten na věky zde u rusalky svůdné

si bude přáti skončit dráhy bludné,

jen v oko její hledět roztouženě

a sladce snít v tom tajuplném šeru,

ten po Ithace nezatouží věru,

ni k Penelopě, věrné svojí ženě! – –

Kotouče páry ze sklenic se vinou

a ve smíchu i tichém žertování

nám blaha chvíle nezkaleně plynou

a hlava k hlavě polehku se sklání. –

Tu božské blaho v moje srdce vchází, – –

a přece, přece cos mně k blahu schází

a v prsou vzniká nová trýzeň velká.

Když na pohovku v usmívání hravém

zpět kloní hlavu slíčná hostitelka,

kdy svitne vášeň v jejím oku tmavém,

kdy zřím ta ústa k políbení zvoucí

a ňadra svůdná, jež se vlnou chvějí,

tu v hlavě mojí vzplane touha vroucí,

bych objati směl hebké tílko její

a ssáti med z těch purpurových rtíků. –

Však, sotva po ní vztáhnu ruce svoje,

vždy starý sluha vchází do pokoje. – –

Však proč se trudit, vzdychat v němém bolu

pod žárem oka mladé, svůdné vdovy?

Hle, na dvoře už sáně připraveny, –

nuž, po okolí vyjedeme spolu. –

Ó, jízda sněhem vnady chová steré, –

vzlášť po boku tak roztomilé vdovy! –

A zahalena v pláštík sobolový

už v bílé ručky ona uzdu bere.

Již letíme jak svěží vítr polem,

žár v našich prsou, – chladné sněhy kolem.

Tu na mé rámě hlavinka jí klesne,

zřím bledé tváře rudým ohněm kvésti. –

Ó, nikdo neví, jaké nebe štěstí

se může ukryt v naše sáňky těsné! – –

Dle vůle vlastní koně bleskem letí, –

je těžko věru otěž udržeti. –

V tom naproti nám kvapí sáně jiné. –

Hle, žena mladá z nich se lehce chýlí

a letíc kolem bílým šátkem kyne. –

Kdo je to asi? – Což mě oko mýlí? –

S úsměvem na rtech, v tváři uzarděna

to se sousedem jede – moje žena! –