ZIMA.

Hle, nuda přírody! kraj němý,

sníh padá na tu spoustu lad,

jak chtěl by staré svadlé zemi

svůj vnutit nevinnosti šat.

Vše bez hlesu, jen vítr fičí

a bere kusy sněhu v plen,

a dráty telegrafních tyčí

v huk jeho mísí žalný sten.

Jest saisona, kdy město žije

při světle plynu, jež plá v mhách,

jde zábava tam, poesie

po ulicích i parketách,

tam koncert, divadla a plesy,

tam žurnálů klep jízlivých,

tam vtipy, jichž se mnozí děsí,

a hovor, radosť, ruch a smích.

A přec v tom šumu a v tom lesku

lze bolné tony poslechnout,

tu elegii plnou stesku,

již dýchá sál a každý kout,

a ples a smích ten jásající

přec hořkých slz těch nestají,

jež lidstvu po uvadlé líci

tam bouřným proudem stékají,

a v duši jich tvé oko vidí

tu nudu, žal a zoufání,

jež z domů pudí tyto lidi

a v zábavy je pohání –

však cit-li tvůj už ztvrdl v skálu,

v tvém nitru červ-li hlodavý –

v tu směs se vrhni smíchu, žalů,

a to tě aspoň pobaví,

jak setkal by ses v noční chvíli

se zoufalcem, jenž v rozmaru

zpěv pěje sobě rozpustilý

a jed si pije z poháru...