Zima.

Hle, v bělostkvoucí řízu halí

se naše máti země zas,

svůj úsměv v mlhy závoj kryje,

v něj sněhu hvězdic vetkán jas –

a čelo zdobí věncem chvoje,

tou smutnou zelení.

A děti její, drobní ptáci,

ti mlknou, tichnou jako v snách...

i vlnky usínají v skoku,

snad tíží je už ledu strach.

A lesy – to jsou stesků zdroje

nad mrtvou zelení.

Vše, co dřív hrálo, pělo, žilo,

to zima mraznou perutí

teď kácí v hrob. – Tak mládí květy

též věku urve vanutí,

a života pak zmlknou boje –

pod hrobu zelení.