ZIMA

A celý obzor nepromluví. V sněhu

ves, přistav, skalné rokle nad údolím,

nic neozve se, ani nepromluví.

Tma kráčí blíže z protějšího břehu.

Mráz omrzelý nápěv bzučí polím

rty spánku chtivé, omrzelé chůvy.

Údolí, mrtvé, velké moře splývá,

kraj v nekonečno rozmáchnul se bílý.

Bez počtu, zdá se, splynulo v něm moří.

Co těžkomyslně se dole stmívá,

na lesy v kopcích zlatem slunce hoří,

a v skalách jedle oživly v té chvíli.

Den vyhaslý se níž a níže plouží,

střech tkne se, stupníků kdes na potoce,

mlčící havrany v svém ohni koupá.

Pak tmavne moře. Stíny v něm se dlouží.

Mráz třeskutý se k střechám choulí krotce,

tmou pokojně kouř bílý stoupá, stoupá.