ZIMA

Nad přátelstvími, nad láskami

břečťany temné hrobkami se klenou,

až přijde večer a jsme sami.

K dalekým hrobům vzpomínky se ženou

z prochladlé jizby zavátými poli,

však srdce mlčí, srdce bolí.

Samota zná jen jednu melodii,

jediná píseň osiřele padá

v šum větrů, které v okna bijí.

Tvé jaro? Léto? Zkřehlá snět

na okno ťuká, plachá snítka mladá.

A ty ji poceluješ v odpověď.