ZIMNÍ CESTA.

Na pěšině mezi poli

mlha večer, z rána stává,

v šerý závoj se svévolí

krajinu kol zachumlává.

Po pěšině mezi lesy

řezavý se vichr vzteká,

na haluze jíní věsí,

rozfukuje do daleka.

U pěšiny v klínu země

pampeliška odpočívá,

mhou a vichrem hledí ke mně,

na pozdrav mi tiše kývá.

Nevidíš jí, pouze věříš,

pod korou že v hlíně živa,

a svou cestu lehčej měříš

vánicí, jež střihne divá.

Ať si žehne tvář i hrdlo,

do závojů mha tě motá:

by tvé odhodlání ztvrdlo

do práce a do života.

Však den vlahý rozjásá se,

je-li srdce zatepleno,

pampeliška zkvete v kráse,

vše jí bude vyzlaceno.